http://www.legalizace.cz/index.php?clanekid=296
Jako překladatelce z několika řečí se mi do rukou dostal velmi zajímavý text v jazyce jedné humanoidní rasy ze vzdálených končin Vesmíru, který náhodou také ovládám. Pochází nejen z velké vzdálenosti v prostoru, ale je nějakým zvláštním řízením osudu i poněkud posunutý v čase, a tváří se jakoby hovořil o nepříliš daleké budoucnosti Země. S velkým zájmem jsem si ho přečetla, přestože je to pouhá pohádka, kterou na daleké rodné planetě této rasy rodiče vyprávějí dětem před usnutím. Stejně jako u nás, i tamní pohádky jsou pořádně hrůzostrašné. Není to dílo náhody, protože tato rasa mimozemšťanů se nám v některých ohledech až příliš nebezpečně podobá. Možná proto si nás vybrali jako odstrašující příklad pro své děti, které učí jak nám nebýt podobnými. Pohádky na této planetě vždy končí otázkou, na níž mají děti na základě vyslechnutého příběhu ráno odpovědět. Jejich pohádky by se na první pohled mohly zdát příliš vážné a složité pro dětské uši, ale děti tohoto národa jsou velmi inteligentní v porovnání se stejně starými dětmi na Zemi, takže styl i obsah textu zcela odpovídají jejich úrovni. Rozhodla jsem se tuto kuriózní písemnost přeložit a nabídnout českým čtenářům, protože i přes lehkou zábavnost její formy mi připadla docela závažná. Nakonec, i pokud snad čtenář shledá tento text plytkým a nezajímavým, je to alespoň malá ukázka toho, jak nás vidí mimozemšťané.
Byla nebyla jedna krásná modrá planeta, které její obyvatelé říkali Země. Žili tam lidé, kteří nám byli velmi podobní. Lišili se však od nás v něčem velmi podstatném. Lidé na Zemi totiž již po mnohá staletí nechávali Zlo, které z nich postupně vytlačilo víru v Boha a v Dobro, zmocnit se postupně jejich duší. Nějakou dobu to nevadilo, dokonce se zdálo, že to pomáhá ve vzestupu lidstva, ale když se lidé příliš rozmnožili a zaplnili celou planetu, dopustili se velké chyby, která nakonec zavinila jejich pád. I po dosažení vysokého stupně ve svém technologickém vývoji, se totiž nepřestali řídit principem sobecké soutěživosti, místo aby přijali za své principy spolupráce a sdílení.
Úpadek lidstva na planetě Zemi dramaticky pokročil ve 20. století, když většina lidí ve vyspělých zemích na Zemi již úplně přestala věřit v Boha, protože svět kolem nich se stal tak strašným a vůči nim samotným tak nepřátelským, že nedokázali uvěřit, že Bůh je a má žaludek se na to dívat. A čím méně věřili v Boha a báli se ho, tím strašnější zločiny páchali. Rozpadalo se čím dál tím víc rodin a děti byly stále častěji odkládány do dětských domovů, nebo v lepším případě vyrůstaly jen s jedním z rodičů, protože ten druhý rodinu opustil. Rodiče byli příliš zaměstnáni vyděláváním peněz na drahý, ale okolní společností vyžadovaný konzumní způsob života, a dostatečně se svým dětem nevěnovali. Raději jim koupili nějaký drahý dárek nebo jim přímo dali do ruky peníze, než by jim obětovali alespoň pár hodin či dnů ze svého času. Jejich děti pak trávily svůj volný čas před televizí nebo hraním bezduchých a násilí oslavujících her na počítači. Většinou málo četly, protože rodiče si s nimi v dětství nedali tu práci, aby jim předčítali a naučili je číst pravidelně. Některé zvlášť zanedbávané děti si hledaly útočiště v pouličních partách, které je naučily násilí a dovedly je k tvrdým drogám, anebo svou citovou vyprahlost utápěly v alkoholu.
Společnost sice proti drogám i alkoholu naoko bojovala, ale tak aby se počet lidí na nich závislých příliš nezmenšil, protože především na drogách se daly vydělat obrovské peníze, dokonce větší než na zbraních, a mnozí politikové a na pohled slušní obchodníci jimi nepohrdli, protože jak říkali, když se peníze pořádně vyperou, tak nesmrdí. Místo aby zlegalizovali všechny drogy a jejich distribuci závislým nemocným nechali na lékařích a lékárnách a tím zcela vyřadili ze hry mafie, které na jejich pokoutní výrobě a prodeji vydělávaly, často i jejich pouhé držení trestaly nesmyslně vysokými tresty, což mělo za následek přecpaná vězení a kriminalizaci především mladých lidí, kteří s drogami nejvíc přicházeli do styku. V mnoha zemích mezi nebezpečné drogy počítali i konopí, jehož sušené neopylené květy nazývané marihuana se kouřily nebo upravovaly v jídle a jejich účinek se podobal opojení z dobrého vína. Měl však tu výhodu, že lidé druhý den netrpěli kocovinou jako po nekvalitním, ale velmi rozšířeném alkoholu, a že konopí na rozdíl od alkoholu a tvrdých drog nebylo fyzicky návykové a v lidech neprobouzelo agresivitu. Pokud bylo užíváno umírněně, přimělo je spíš k lepšímu pochopení ostatních lidí, vedlo ke zvýšení empatie a především je měnilo v tom smyslu, že se více zamýšleli nad životem jako takovým a méně podléhali stádovitosti, tak vlastní lidskému rodu. Na Zemi bylo toto použití konopí většinou pronásledováno a trestáno, a hlavním důvodem k tomu byla právě ta naposledy zmíněná vlastnost. Vládcům vadila víc než všechna negativní zdravotní dobrozdání, jež vládám na požádání dodávali mocí a penězi zkorumpovaní vědci, především farmaceuti a lékaři. Těm ve skutečnosti na konopí hlavně vadilo to, že má velmi univerzální léčebné působení na celou řadu i vážných nemocí a vzhledem k tomu, že jeho pěstování je nenáročné a snadné, bylo jim jasné, že v případě legalizace konopných drog by přišli o příjmy z předepisování drahých léků. Ani nemluvě o tom, že lékařům by poklesl počet pacientů, kteří by již za nimi nechodili s banálními problémy jako nespavost či bolavá záda.
Podobně sobecky jako se společnost chovala k dětem, jednala i s dalšími bezbrannými – s nemohoucími starými lidmi. Vzhledem k tomu, jak rodiče zanedbávali děti, nebylo překvapující, že ty jim to podobným způsobem vracely, jakmile samy dospěly a jejich rodiče zestárli. Ti se snažili pracovat co nejdéle, protože penze se jim zdály nízké, a i oni chtěli konzumovat, stejně jako ti mladí. Jednoho dne však přece jen museli odejít do důchodu a pak rychle scházeli a chátrali. Nikdy se totiž v této společnosti, která povýšila mládí a mladistvý vzhled na nejvyšší ideál, nenaučili v klidu zestárnout a přijmout přirozený úděl stáří se vším dobrým i špatným, jež přináší. A když už na tom byli se zdravím tak špatně, že potřebovali péči druhých, jejich děti šouply dědečka či babičku do domova důchodců, kam za nimi dvakrát ročně zajely na krátkou návštěvu, a bylo vymalováno! Nejvíc na tom pak tratila vnoučata, která kvůli hamižnosti a sobeckosti dospělých nikdy nepoznala laskavou a trpělivou péči prarodičů a kouzlo jejich pohádek. Ty přitom byly velmi důležité, protože dětem dávaly tu prvotní, ale nezastupitelnou mravní výchovou a proto se předávaly z pokolení na pokolení.
Snad vůbec největší dopad měla tato tragická degradace vztahů mezi generacemi v tom, že ty generace, které se právě nacházely u moci, nedbaly na blaho těch přicházejících a staraly se jen o své vlastní sobecké zájmy daného okamžiku. Rodilo se čím dál tím víc tělesně i duševně postižených dětí, což bylo zvlášť citelné, protože v té části světa, která vyznávala konzumní způsob života, neustále klesala porodnost. Pomoc postiženým se sice formálně oceňovala jako kladný čin, protože to vypadalo hezky a bylo možné se jí na společenských večírcích pořádně blýsknout, ale společnost své postižené ve skutečnosti nenáviděla. Dělala vše proto, aby zůstávali zavření buď doma, nebo v nějakém ústavu a nelezli těm zdravým moc na oči, protože jim příliš nepříjemně připomínali nedokonalost lidského rodu. Vždyť herci v jejich oblíbených televizních seriálech byli všichni krásní a ztepilí, v reklamách jakby smet, a oni se na podobné stvůry nechtěli dívat. Bylo přece o tolik příjemnější raději věřit v dokonalý svět!
Morální kritéria společnosti se stále víc posouvala směrem k čím dál tím větší bezohlednosti a sobeckosti, k čistému egocentrismu konzumního způsobu života, podporovaného médii i vládnoucími elitami, které z něj měly největší hmotný prospěch. Vyrábělo se zboží, bez něhož by se při troše uskrovnění dalo žít, a při jeho výrobě se spotřebovávalo zbytečně moc energie, která se zase získávala na úkor čistoty životního prostředí a vyčerpávaly se přitom neobnovitelné přírodní zdroje. Poptávka po zboží byla podněcována všudypřítomnými reklamami, které na méně inteligentní jedince působily stejně hypnoticky silně jako vymývání mozku. Konzumní způsob života vybízel k neustálému nakupování nových nepotřebných věcí a používal k tomu stále rafinovanější metody. Reklamy již nehovořily o užitečnosti daného výrobku či o jeho kvalitě, ale hrály přímo na emoce zákazníka a vemlouvaly mu přesvědčení, že když si tento výrobek koupí, tak bude neskonale šťastný.
Průměrný lidský věk se sice ve vyspělých zemích zvyšoval, ale staří lidé se většinou dožívali vysokého věku jen za cenu mnoha bolestivých operací, které jim často ani nepřinesly slíbenou úlevu. Od rána do večera do sebe cpali obrovská množství drahých léků s nebezpečnými vedlejšími účinky, a umírali tak jako tak. Ti mladší ani nemohli doufat, že se podobně vysokého věku vůbec dožijí, protože již patřili ke generacím, které vyrostly ve znečištěném prostředí a jejich organismus byl od dětství oslaben. Lidstvo ve vyspělých zemích vedlo sebevražedně nezdravý způsob života bez dostatečného pohybu a až polovina obyvatel byla příliš tlustá, protože se nezdravě stravovali, tak jak jim to přikazovaly reklamy. Všeobecně stoupal výskyt alergií a nádorových onemocnění, především u mladých lidí, často i u dětí. Přitom rakovina byla vždycky považovaná za nemoc stáří a její zvýšený výskyt se v první době připisoval delšímu průměrnému věku populace. Začaly se objevovat nové záhadné nemoci, vyvolané následky masivního užívání antibiotik, nejen u lidí ale i u zvířat, které lidé konzumují, a někdy byly dokonce způsobené neodpovědnými vědeckými experimenty, často pro vojenské účely. Vracely se i staré nemoci, o kterých se věřilo, že již dávno vymizely z povrchu zemského. Všechny se pak rychle a nezadržitelně šířily po celé zeměkouli díky letecké dopravě a rozvoji turistiky. Lidstvo jen trnulo hrůzou, kdy se objeví nějaký nový lehce šířitelný virus, jehož následky budou smrtelné a nebude na ně lék. Velké farmaceutické koncerny si však při každé nové epidemii mnuly ruce a těšily se na zisky z prodeje nových a předražených léků. Vždyť peníze hýbou světem, a po nás potopa, říkali si mocní lidé na Zemi.
K šíření nemocí přispívaly i davy uprchlíků, kteří utíkali před válečnými konflikty přímo či nepřímo rozpoutanými těmi nejmocnějšími a nejbohatšími státy světa. Jejich vládci chtěli ještě víc než měli, a tak neustále rozdmychávali staré spory a vytvářeli nové, aby vznikla poptávka po zbraních a kola zbrojního průmyslu se točila. Zbrojní průmysl totiž byl tím nejvýnosnějším ze všech, vždyť zbraně se musely, ač nepoužity, každých pár let obnovovat, protože se rychle stávaly zastaralými. Mocní tohoto světa proto rádi investovali své obrovské majetky do akcií zbrojařských firem a po svém odchodu z politiky se často stávali členy jejich řídících nebo dozorčích rad. Bohaté státy se při svých válečných dobrodružstvích zaštiťovaly tvrzením, že pomáhají osvobodit obyvatele dotyčných zemí od krvežíznivých diktátorů. Byla to však jen planá slova, protože po snadném a rychlém vítězství zaručeném armádou profesionálních a moderně vyzbrojených vojáků-žoldáků, bezostyšně zemi vyrabovali a přivedli ji i její obyvatele k ještě větší bídě a úpadku, než v jakých žili před jejich příchodem. Podle zákona akce a reakce pak docházelo k tomu, že když tito "osvoboditelé" ze země odešli, dostali se k moci ty nejortodoxnější síly a společnost pod jejich vedením rychle sklouzla do středověkého tmářství a fundamentalismu, doprovázeného materiální bídou. Vyspělé země se stávaly čím dál bohatšími a ty chudé zase chudšími. Tato stále narůstající nerovnost plodila ještě větší nenávist a další války, které obyvatelům postižených území přinášely čím dál tím víc bídy a utrpení, ale boháči se radovali, protože jejich zisky s každou válkou strmě stoupaly.
Nepočetná vrstva intelektuálů a anarchistů sice toto jednání veřejně odsuzovala, ale většinová společnost s ním souhlasila, protože z něj měla prospěch. Většina lidí se totiž o utrpení neznámých, často přičmoudlých a otrhaných chudáků v dalekých zemích vůbec nezajímala, i když je denně vídala ve zprávách v televizi. Zajímalo je jen to, jestli se sníží daně, a jestli jejich zaměstnavatelé budou prosperovat a oni si udrží dobré zaměstnání a tím i životní úroveň. Vlády pak vesele zneužívaly nezájmu občanů o veřejné dění a bezostyšně jim lhaly s nadějí, že to občany stejně nebude zajímat. Měli pravdu, protože lidé se o politiku nezajímali a k volbám moc nechodili. Dokonce i v těch nejmocnějších a nejvyspělejších zemích jich k volebním urnám přicházela sotva polovina. Volný čas trávili před televizí a ukájeli frustraci z nudy svého každodenního života zíráním na televizní pořady a filmy, prokládané reklamami. Ty sice s jejich šedivou realitou neměly vůbec nic společného, ale nabízely dokonale ideální a krásný, byť umělý svět.
Ti trochu inteligentnější a mladší zase hledali útočiště ve virtuálním světě internetu a topili se v záplavě informací kolísající, až někdy pochybné kvality, a nakonec jimi byli tak zmatení a zahlcení, že výsledek by byl naprosto stejný, kdyby se k nim žádné informace nedostaly. Svět se díky satelitům a světové webové síti stal menším a daleko provázanějším, než kdy v minulosti. Dalo by se očekávat, že díky tomu se lidé na Zemi více sblížili a více spolu soucítili, jenže se stal pravý opak. Lidé se stále více začali uzavírat do sebe, osobní kontakty a rukou psané dopisy nahradil e-mail a textové zprávy na mobilních telefonech. Těch se sice lidé často báli kvůli vyzařování nebezpečného záření a neméně kvůli tomu, že se díky mobilním telefonům daly sledovat všechny jejich pohyby. Lidé je ale přesto používali, protože bez mobilního telefonu ve společnosti nemohli obstát. Řídili se především tím, co tomu řeknou ostatní a tím, co jim nakukala média, protože často ani netušili, že by měli mít nějaké své vlastní morální principy. V uspěchaném a zaměstnaném životě, který vedli, jim už nezbýval čas na přemýšlení a tak raději přejímali předžvýkané názory televizních redaktorů a sloupkařů z bulvárně laděných tiskovin, nebo názory tupých ale slavných hvězd showbusinessu. Chovali se jeden k druhému stále hůř a hůř a často se navzájem zabíjeli z naprosto malicherných pohnutek, protože žili v neustálém stresu a snadno propadali zkratovitému jednání.
Vzduch na planetě byl stále více znečištěný a v některých velkých městských aglomeracích se v hodinách dopravní špičky stával téměř nedýchatelným. Obyvatelé těchto oblastí trpěli chronickými nemocemi dýchacích cest, astmatem a mnoha dalšími vážnými chorobami způsobenými každodenním vdechováním otráveného vzduchu. V důsledku nadměrně rozvinuté průmyslové výroby a všudypřítomného provozu spalovacích motorů, celá planeta trpěla skleníkovým efektem, který způsoboval globální oteplování. Dlouho se vládci Země snažili vyvracet, že by vůbec k takovému oteplování docházelo a když, tak určitě ne následkem lidské činnosti. Nejhorší bylo, že představitelé nejmocnějších zemí světa a neméně mocných nadnárodních firem dělali jakoby nic a pokoušeli se hrozící nebezpečí globálního oteplování zlehčovat. Lidstvo se přizpůsobí, tvrdili. Naše vyspělé technologie nám zabezpečí přežití, holedbali se a mnuli si ruce při vidině budoucích zisků hi-tech firem, jejichž akcie vlastnili, nebo je přímo řídili. Sami žili a pracovali v přepychových klimatizovaných sídlech a smrtící vlny letních veder či zhoubný jed přízemního ozónu je netrápily jako běžné lidi. Byli většinou staří, někteří z nich dokonce velmi staří, a své dospělé děti nemilovali, protože v nich viděli potencionální konkurenty, kteří by se je mohli pokusit předčasně vyhodit ze sedla. Proč by jim tedy mělo záležet na osudu budoucích generací, když jim samotným zbývalo jen pár let či desítek let života? Jenže během prvních pár let na počátku 21. století již bylo všem jasné, že globální oteplování nebyl výmysl pár nezodpovědných a senzacechtivých vědců, jak někteří politici tvrdili, ale neodvratná realita. Lidstvo se v té době již začínalo smiřovat s tím, že mu zbývá nějakých sto let než se Země stane neobyvatelnou, a utěšovalo se myšlenkou na migraci do Vesmíru, která v kritické době již bude určitě technicky možná.
Neuběhlo však moc času a náhle se zjistilo, že předpověď byla příliš optimistická a že čas vymezený lidstvu bude podstatně kratší, dokonce tak krátký, že konec civilizace v jemu známé podobě by měl postihnout již ty, kteří se v těchto letech narodili. Přišlo se totiž na varovné souvislosti s dávným geologickým obdobím, kdy se udála podobná katastrofa, z níž se příroda vzpamatovala až o mnoho set tisíc let později. Tehdy také došlo k oteplení a v jeho důsledku k vyhynutí většiny flóry a fauny. Zpočátku probíhalo pozvolna, až téměř nepozorovatelně. Pak ale došlo k okamžiku, kdy roztály ledovce na pólech a uvolnila se obrovská množství metanu, který v nich byl po věky zamrzlý. Následkem této události bylo, že skleníkový efekt skokově narostl, a pak už to šlo velmi rychle. V první chvíli se sice rostlinám dařilo vlivem vyšší koncentrace kysličníku uhličitého, ale netrvalo dlouho, jen pár let, a celé velké oblasti pevniny se proměnily ve vyprahlou pustinu, protože jejich vegetace nesnesla tolik tepla a voda se stala vzácnou.
Na počátku 21. století se zjistilo, že Zemi v blízké budoucnosti čeká podobný vývoj a že uvolnění metanových ložisek z ledovců je již jen otázkou let, či nanejvýš několika desetiletí. Dopad byl strašlivý. Změnily se směry mořských proudů, zanikl Golfský proud, který Evropě přinášel vláhu, a její úrodné vnitrozemí se postupně proměnilo ve vyschlou step. Skleníkový efekt měl devastující vliv i na hejna planktonu, kterým se živily větší ryby. Ryby pak z nedostatku potravy začaly hromadně hynout a celé národy závislé na rybolovu tak pomřely hlady. Nastaly celkové klimatické změny, které měly za následek ničivé záplavy, orkány, zemětřesení a nakonec i hladomor, a ve svém důsledku zavinily úpadek lidstva, které v horizontu necelých padesáti let úplně a definitivně vyhynulo. Hladomor a nedostatek vody rozpoutaly krvavé konflikty mezi národy, které nakonec vyhubily lidstvo ještě rychleji a jistěji, než nouze o potravu. Lidstvo svým jednáním popřelo nejen svůj vlastní pud sebezáchovy, ale i druhý nejsilnější pud všech živých tvorů, pud rozmnožování se a vytváření vhodných podmínek pro vývoj dalších generací.
Milé děti, promyslete si to přes noc, a zítra ráno mi povězte, zdali si tohle lidstvo zasloužilo přežít?