Nové stránky websitu

LEONARD PELTIER

Spisovatel

Nový český web o Leonardu Peltierovi

Autorské čtení z překladu knihy Leonarda Peltiera

"Prison Writings: My Life Is My Sundance"

Článek o pražské Street Party a o tomto autorském čtení, o Blackfire a Navazích v Britských listech

FOTKY Z TURNÉ Blackfire 2001

"Zápisky z vězení: Můj život je mým slunečním tancem"

Fotografie ze čtení během turné BLACKFIRE 2001

Přeložila Bushka Bryndová

Prohlášení náčelníka Arvola Looking Horse



Hau Kola -

Nechť je známo, že Leonard Peltier je synem našich pradědů, duchovním bojovníkem národů Lakotů, Dakotů a Nakotů. Sídlí v něm duch našich předků, kteří bojovali za práva našeho lidu - duch Bláznivého Koně a Sedícího Býka. Je mužem, který byl svědkem bolesti a utrpení našich babiček, žen a dětí. Slunečním tancem zasvětil svůj život našemu lidu a boji za spravedlnost pro všechny naše příbuzné. Nabídl se Wakan Tankovi jako oběť, aby náš lid mohl opět poznat mír a štěstí.

Já, náčelník Arvol Looking Horse, Strážce posvátné dýmky bílého bizoního telete 19té generace žádám, aby se Leonardu Peltierovi dostalo požehnání Velkého Ducha, aby se jeho slova vryla do myslí a srdcí všech lidí. Žádám, aby jeho modlitby byly vyslyšeny a on se mohl těšit ze svobody, již se snažil získat pro svůj lid a aby se zhojily rány na jeho duši. A žádám ty, kteří mu i nadále působí tuto velkou bolest a utrpení, aby si uvědomili, že dělají chybu. Pokusme se všichni společně o nastolení spravedlnosti, aby se konečně scelila posvátná obruč našeho národa a naše děti se dočkaly lepších dnů.

Jménem celého národa žádám Tunkašílu, aby byl Leonard Peltier osvobozen, aby si mohl opět užívat svobody. Osobně žádám každého z vás, abyste až do posledního dechu pokračovali v úsilí o osvobození Leonarda Peltiera. Vraťte nám ho!

Já, Koní Muž, promlouvám těmito slovy z mého srdce, z Paha Sapa - srdce veškerých věcí - a modlím se za vrácení našich posvátných území, která v rukou našich utlačovatelů rovněž trpěla.

Nechť mír je s vámi všemi.

Mitakuye Oyasin - Všichni jsme součástí jednoho

Co o případu Leonarda Peltiera řekl Ramsey Clark, právní zástupce Leonarda Peltiera a bývalý ministr spravedlnosti Spojených států



Chtěl bych vám vysvětlit, proč je osvobození Leonarda Peltiera tolik důležité.

Na této planetě žije více než dvě stě miliónů příslušníků domorodých národů, možná dokonce až tři sta. Žijí na šesti světadílech a na nespočetném množství ostrovů. A všude jsou tím nejohroženějším z lidských druhů. A přitom, přežití lidstva závisí právě na jejich záchraně.

Leonard Peltier je symbolem tohoto boje. Jsem hluboce zarmoucen a rozhořčen tím, že tak mnoho Američanů zapomnělo, nebo snad dokonce nikdy nevědělo, kým je a co představuje. Jestliže na něj zapomeneme, tak zapomeneme i na samotný boj. Je s podivem, že je více známý mimo naši zemi než u nás - v Evropě, Kanadě, Jižní Americe, Asii a Africe. Osvícení lidé na celém světě v něm vidí boj všech domorodých národů za své přežití, za svoji důstojnost, za svoji suverenitu, za svoji budoucnost. A diví se: "Jak je možné, že tento člověk je tak dlouho vězněn, když jeho věznitelé ví, že je nevinen?" Ve Spojených státech byl jeho hlas soustavně umlčován stejně tak, jako hlasy ostatních utlačovaných domorodých národů. Ti, kteří jej dostali za mříže - a dodnes trvají na tom, aby za nimi i zůstal - se domnívají, že se ho zbavili a odsoudili jej do propadliště dějin. To však bychom neměli nechat dopustit!

Myslím, že dokáži nad jakoukoliv pochybnost vysvětlit, že Leonard Peltier se nedopustil žádného zločinu. Dokonce, i kdyby se byl provinil tím, že ze zbraně, která zabila dva agenty FBI vystřelil - a přitom je jisté, že tak neučinil - bylo by to v sebeobraně a při obraně práva nejen svého lidu, ale i obecného práva jednotlivců a národů na život bez útlaku a vykořisťování. Nenašel se ani jediný důvěryhodný svědek, který by prohlásil, že onoho osudného červencového dne roku 1975, odehrávajícího se v indiánské rezervaci Pine Ridge ve státě Jižní Dakota viděl Leonarda Peltiera na někoho namířit zbraň. Úplně chybí jakýkoliv důkaz, že vůbec někoho zabil - mimo naprosto vykonstruovaných důkazů, vyrobených na zakázku. Během tohoto znepokojivě nespravedlivého soudního procesu, který udělal a stále dělá ostudu americké justici, došlo k zatajení mnoha skutečností - včetně té, že událostem onoho osudného dne předcházela vlna zločinného násilí na území rezervace. Násilí zaměřeného proti vyznavačům tradičních indiánských hodnot žijících v rezervaci, které již v roce 1973 bylo příčinou tragických událostí spojených s indiánskou okupací nedalekého památníku masakru u Wounded Knee. Násilí, které se během let 1973 až 1975 nesmírně vystupňovalo.

V době před okupací Wounded Knee se na území celého státu Jižní Dakota nacházelo jen pár agentů FBI, často to však byl pouze jeden. V roce 1975 jich bylo již šedesát a drtivá většina z nich byla nasazena proti nepříliš početnému indiánskému obyvatelstvu tohoto státu. Během dotyčných dvou let došlo na území rezervace Pine Ridge k podezřelým úmrtím více než šedesáti Indiánů - tvrdí se však, že obětí bylo daleko víc, až tři sta - kteří zemřeli násilným a neobjasněným způsobem v souvislosti s aktivitami zaštítěnými naší federální vládou. O tom se dá jen těžko pochybovat.

S tichým souhlasem americké vlády byly vyzbrojeny zločinné para-militární bojůvky známé pod zkratkou GOONs, které si hrdě říkaly Strážci národa Oglalů. Dostalo se jim nejen zbraní, ale i výcviku a především motivace k vyprovokování vlny násilí, dodnes známého jako "údobí hrůzovlády" a namířeného proti indiánským tradicionalistům a jejich přívržencům, včetně Hnutí amerických Indiánů (AIM). Jen během měsíce března roku 1975 bylo zabito sedm Indiánů a jejich úmrtí i přes přítomnost celé armády agentů FBI a ostatních federálních, státních a kmenových policistů nebyla prakticky nikdy důkladně vyšetřena. A to byl důvod proč rada starších národa Lakotů (Siouxů) požádala Hnutí amerických Indiánů, aby vyslalo své lidi Indiány chránit - stejně jako před dvěma roky, v období předcházejícím okupaci Wounded Knee. A opovažuji se říct, že budiž Bohu vzdán dík za to, že AIM této žádosti vyhovělo.

Rozhodl jsem se, že nadešel čas, abych začal psát a zformuloval svoji osobní závěť - ne protože bych měl v úmyslu zemřít, ale protože mám v plánu žít.

Tento rok je již v pořadí třiadvacátým, který trávím ve vězení - odsouzený za zločin, jenž jsem nespáchal. Je mi teď přes padesát čtyři let. Jsem tady od svých jednatřiceti. Řekli mi, že si musím odsloužit dva doživotní tresty plus sedm let navíc, než bych mohl být propuštěn v roce 2041. V té době by mi bylo devadesát sedm let. Nemyslím, že se toho dožiji.

Můj život je protahovanou agónií. Je mi jako bych si už ve vězení odsloužil stovku doživotních trestů. A možná, že tomu tak opravdu je. Za svůj lid jsem však připraven jich odsedět třeba dalších tisíc. Pokud mé uvěznění poslouží alespoň k tomu, aby se neznalá a lhostejná veřejnost dozvěděla o strašlivých podmínkách, ve kterých dodnes žijí američtí Indiáni a domorodé národy po celém světě, pak mé utrpení splnilo svůj účel - a dále jej plní. Můj vlastní boj o přežití je inspirován bojem o přežití mého lidu. My všichni se musíme snažit přežít.

Vím však jedno. Můj život má smysl. Odmítám věřit, že by naše existence, náš pobyt na Matce Zemi smysl neměl. Věřím, že Stvořitel, Wakan Tanka, životu každého z nás určitý smysl dal. Nevím však, jaký ten smysl je. Možná, že se to nikdy nedozvím. Ale k tomu, abyste věděli, že život smysl má přece nemusíte vědět, jaký ten smysl je.

Den šestadvacátého června roku 1975 začal krásným ránem se vzduchem provoněným začínajícím létem a ztěžklým obzvlášť silnou noční bouří s vichřicí, která nám málem odnesla stany. Díky průtrži mračen jsme se v našem improvizovaném stanovém táboře uložili ke spánku až velmi pozdě a tak jsem toho dne vyspával až do 11 hodin dopoledne. Jak jsem tak zpocený ležel na spacím pytli a chladil se v čerstvému letnímu vánku, doléhal ke mně smích a hlasy žen, které u ohně připravovaly snídani. Slyšel jsem jak jedna z nich říká: "Jsem to ale nešika, upustila jsem lívanec na zem, je celý od bláta," a druhá jí odpovídá: "Nic si z toho nedělej! Jen ho trochu otři, oni si toho stejně nevšimnou." Tím "oni" měla na mysli nás, muže. Potichu jsem se k jejich smíchu připojil. Měly pravdu, nevšimli bychom si toho. Cítil jsem tu nádhernou vůni lívanců a již jsem se v duchu viděl, jak si je pokapané javorovým sirupem vychutnávám a zapíjím několika hrnky vařící černé kávy.

Klid a mír tohoto krásného rána však náhle přerušilo staccato výstřelů. Zdálo se, že přicházejí z velké dálky. Nejdřív mne napadlo, že si někdo cvičí mušku v lese. Jenže pak jsem zaslechl výkřiky. Srdce mi málem vyskočilo z hrudi. Z našeho duchovního tábora se náhle stala válečná zóna. Okamžitě jsem pomyslel na staré lidi, ženy a děti v našem táboře a na naše staré hostitele bydlící v domě na kopci - Harryho a Cecilii Jumping Bullovy. Kvůli tomu nás sem přece pozvali - abychom chránili jejich životy. Nazul jsem si boty, popadl košili a pušku a vyběhl ze stanu. Utíkal jsem směrem k domu našich hostitelů. Začínající parno mne uhodilo do tváře jako bych dostal políček a jak jsem běžel a otíral si pot stékající do očí, brašna s municí mi vyklouzla na zem. Kulky přilétaly ze všech směrů. Slyšel jsem jejich zahvízdnutí, jak mi proletěly jen pár centimetrů od hlavy. Nedalo se nijak zjistit, kdo střílí na koho. Vrhl jsem se na zem a začal se plížit.

Pod krytem lesního porostu a shrbený za nízkým plotem dobytčí ohrady se mi nakonec podařilo doběhnout k domu a ke své velké úlevě jsem zjistil, že děda a babička Jumping Bullovi tam nejsou. Naštěstí se ukázalo, že již za svítání odjeli na dobytčí trh v Nebrasce. Běžel jsem tedy k sousednímu srubu, odkud se ozývaly vyděšené dětské hlasy. Kulky se při běhu zarývaly do mých stop a jen zázrakem jsem jim unikal - úplně stejně jako to vídáme na filmovém plátně. Uvědomil jsem si, že moje přítomnost přitahuje palbu na srub. Pokud se v té chvíli pokusím děti zachránit, uvedu je jen do ještě většího nebezpečí. Jak je jen ale odsud dostat? Nedokázal jsem ani rozpoznat, ze které strany výstřely přicházely. Zakřičel jsem jen na děti, že nadešel čas, aby byly statečné a zachovaly se jako bojovníci. "Schovejte se pod postel! Zůstaňte tam, dokud si pro vás nepřijdeme!" volal jsem na ně a oklikou vyběhl pryč od srubu, abych od něj a od dětí uvnitř odvedl palbu.

Na okamžik jsem se skryl za nedalekými stromy a pokoušel si dát dohromady, co se to vůbec děje. Na poli u silnice vzdáleném nějakých sto padesát yardů byla šikmo proti sobě zaparkovaná dvě nablýskaná auta, právě taková, která Indiánům v rezervaci vždycky přinášela jen problémy. Odtamtud přišly i první výstřely, ale nyní se již výstřely ozývaly ze všech stran, za mnou, přede mnou, odevšad. Jsme snad obklíčení a hrozí nám masakr, pomyslel jsem si? Vypálil jsem několik výstřelů do vzduchu aniž bych se pokoušel někoho trefit. Několik dalších bratrů také střílelo z těch nemnoha pušek, které jsme vlastnili. Stejně jako já měli lovecké pušky většinou ráže .225 a .30-30, z nichž občas vystřelili na neohlášené vetřelce, kteří zákeřně vtrhli na pozemek Jumping Bullových. Snažili jsme se jen získat čas, možná je trochu zastrašit, nebo alespoň na chvíli zadržet. Je třeba si připomenout, že v té době v rezervaci zuřila skrytá občanská válka. Skupinky GOONs již po celé měsíce terorizovaly celou rezervaci, pořádaly téměř každodenní divoké nájezdy s palbou na obydlí kmenových starších a přívrženců Hnutí amerických Indiánů, které surově bili a vraždili. A proto nás lakotští starší pozvali - abychom je chránili před útoky GOONs ve službách FBI a Úřadu pro indiánské záležitosti a proti para-militárním komandům nájemných vrahů kmenové rady. Tito však na rozdíl od nás, byli vyzbrojeni jen těmi nejlepšími zbraněmi.

Poté co skončí závěrečná modlitba se vchod inipi naposledy otevře a my z něj vycházíme ve stejném pořadí, ve kterém jsme vešli. Ledový vzduch mne uhodí do tváře, téměř mne srazí zpět. Ale cítím se skvěle. Několik okamžiků vychutnávám proud studené vody v improvizovaných sprchách, třesouc se zimou si smývám pot s těla a snažím se rozproudit krev. Po horké parní lázni je to neuvěřitelně osvěžující. Mé tělo jako by obživlo. Mohl bych přísahat, že celé mé tělo září, je mi tak dobře. Jako bych se znova narodil!

Venku jsme si stoupneme do kruhu, zapálíme dýmky a opět spojíme naše mysli. Je to velice intimní, jímající obřad. Po vykouření další dávky šalvěje a sweetgrass vyklepeme dýmky, oblékneme se a společně se podělíme o pokrmy, které pro nás mezitím připravil kuchař. Všichni jsou teď rozzáření, usměvaví, rozesmátí a sdílní. Cítíme skutečně velmi mocné pouto kamarádství. Je to šťastná a posvátná chvíle. Nenávidíme ten okamžik, když náhle skončí, u brány se vynoří kaplan a strážný vyštěkne: "Končit! Musíte se připravit na počítání vězňů o čtvrté!" Kouzlo okamžiku je v tu ránu pryč a o chvilku později jsme již na cestě zpět přes tři detektory kovů, zpět do našeho vězeňského bloku, zpět do obyčejného světa. Po sedmi hodinách blažené svobody zpět do Leavenworthské federální věznice. A ti po zuby ozbrojení strážní na věžích si ani nevšimli, že jsme po celou tu dobu byli svobodní!

Řeknu vám jedno. Netoužíme po pomstě, ani ji nechceme. Nechci vznášet nějaká obvinění, protože sám vím, co je to být obviňován. Nechci nikoho odsuzovat, protože sám příliš dobře vím, co je to být odsouzen. Netoužíme po pomstě, ale po usmíření a vzájemné úctě mezi našimi národy. Ačkoliv pocházíme z různých národů, tvoříme jednu společnost a sdílíme stejnou zemi. My všichni chceme spravedlnost, rovnost, poctivost … právě ty principy, na nichž byla Amerika při svém vzniku založena a které její vlastní ústava má zaručovat všem těm, kteří žijí na jejím území - včetně Indiánů. Žádám snad tak mnoho? Neočekáváme ani nevyžadujeme po druhých, aby byli dokonalí. V naší vlastní nedokonalosti prožíváme náš společný lidský úděl.

Je pravda, že není možné změnit minulost. Nikdo nedokáže přivést zpět k životu naše mrtvé. Ale je možné něco udělat pro ty naživu. Pro budoucnost Indiánů je stejně nezbytné nám dát ekonomické kompenzace, jako nám vrátit naše posvátná místa a pro nás významná území našich předků, stejně jako uznat náš spravedlivý nárok na část přírodních zdrojů nacházejících se na územích, která nám byla i přes uzavřené smlouvy zabrána. Indiánům, stejně tak jako ostatním domorodým národům jinde, by měl být přiznán zvláštní statut ve vztahu k půdě. Jsou strážci Matky Země, jsou jejími zástupci, kteří se vždy postaví proti jejímu ničení. Prvním krokem k nápravě by mělo být oficiální přiznání křivd spáchaných v minulosti.

[…]

Ovšemže je nemožné nám zaplatit náhradu za matku nebo dítě či manžela, kteří zemřeli hlady, nebo byli protiprávně uvězněni. Ale když se podívám na naše děti, vidím v nich naši budoucnost, budoucnost naplněnou svobodou a možnostmi. My Indiáni jsme byli již dávno určeni k vyhynutí. Ale přesto jsme stále tady. Každé naše dítě je zázrakem. Věnujme tedy naši energii a lásku těmto dětem, těmto posvátným odnožím našeho národa. V každém indiánském dítěti se znovuzrodí Bláznivý Kůň. Duch Bláznivého Koně v nás pokračuje. Je tím, kým jsme my. Zabijte nás, ale našeho ducha nezabijete. Znova se narodí v dalším indiánském dítěti a tak to půjde dál. Takže požehnejme našim dětem, jejichž existence je naším požehnáním.

Můj vnuk Cyrus před chvilkou odešel a zanechal mne naplněného všeobjímajícím pocitem lásky. Toto naplnění je mi však i prázdnotou. Život je pro mne jako prázdná sklenice obrácená dnem vzhůru - anebo se takovým zdá, když za ním zapadnou mřížové dveře a on se ke mně otočí se smutným úsměvem ve tváři, zamává mi na rozloučenou a pošle vzdušný polibek, mně - jeho dědečkovi. Již se s něj pomalu stává muž, pravý bojovník, na kterého mohu být pyšný. Dnešního rána směl za mnou přijít na jednu z těch vzácných návštěv konajících se dole v návštěvní místnosti a strávili jsme spolu pár nádherných hodin. Odsud pak pojede za sestrou, která je na návštěvě u přátel v Georgii. Chudáci děti, pořád jezdí sem a tam. I ony musejí neustále platit za zločin, který jsem nikdy nespáchal.

Přesto však vědomí, že Cyrus a Alexandra jsou tam venku stejně jako i moje další skvělá vnoučata - podle posledních zpráv jich je již sedm - mi dodává pocit jakési svobody. Bude to asi tím, že v Cyrusovi vidím sám sebe. Možná, že to není správné. Možná, že by na tom byl líp, kdyby žádného dědu ve vězení neměl. Ale nakonec si řeknu, k čertu s takovými úvahami, je pro něj lepší, když bude ctít svého vlastního dědečka, své vlastní starší, stejně jako já ctil ty mé. Jsou poutem nejen k naší minulosti, ale i k budoucnosti a rovněž i k nám samotným. Já jsem Indián, Cyrus je Indián, Alexandra je Indiánka. Jsme články nekonečného a neporušeného řetězce. Všichni tito prarodiče a jejich vnuci … my všichni jsme jednou bytostí, jedním indiánským národem od počátku světa až po jeho konec. Jeden národ. Jedna bytost. Možná, že to je tím důvodem, proč se nás tak často pokoušeli vyvraždit až do posledního muže, ženy či dítěte. Protože si uvědomili, že pokud to neudělají, pokud jeden jediný Indián zůstane naživu, tak i ten poslední z nás jim bude živou výčitkou a připomínkou jejich činů a lží, jejich takzvaného vítězství.

Každý z nás Indiánů je touto bytostí, takovým posledním, co zůstal naživu. Každý z nás je posledním Indiánem, stejně jako byl tím prvním. Můžete nás všechny pozabíjet, ale to nic nezmění na tom, že jsme tady jednou byli. Byli jsme prvními lidmi na této půdě a až nadejde čas říct poslední sbohem Matce Zemi, budeme to zase my, kdo zapálí tabák a šalvěj a sweetgrass a pronese poslední modlitbu a naposledy vyřkne "Washté! - To je dobré!" předtím, než Wakan Tanka, Velké Tajemno, milosrdně odtvoří stvořené a čas světa se naplní. Jak nám naši dědové a babičky vždycky říkali, čeká nás lepší svět, máme lepší místo, kam jít.

Takže, než se z této přízemní reality odeberu do vyšších sfér, řeknu Ti příteli: "Washté!". Děkuji Ti, že jsi vyslechl má slova. Přeji pokoj Tvému duchu a ať Tě na Tvé cestě provází štěstí a úspěchy. Možná, že se jednoho dne setkáme, Ty a já, na Velké Rudé Cestě. Budu se za to modlit. Mitakuye Oyasin!

Ze smrti se rodí život. Z bolesti vychází naděje. To je poučení, které jsem získal z těchto ztracených let. Ztracených, ale nikoliv zoufalých. Nikdy jsem neztratil naději ani naprostou víru ve správnost svého boje, boje za přežití mého národa.

Nevím, jak zachránit svět. Neznám odpovědi ani "odpověď". Nedisponuji žádnou tajnou znalostí o tom, jak napravit chyby minulých a současných generací. Vím jen, že bez soucítění se všemi obyvateli planety Země a bez úcty k nim nikdo z nás nepřežije - a ani si nezaslouží přežít.

Budoucnost, naše vzájemná budoucnost, budoucnost všech národů lidstva se musí zakládat na úctě.

In the Spirit of Crazy Horse - V duchu Bláznivého Koně!

PŘEDCHOZÍ                            NAHORU                            DALŠÍ

In the Spirit of Crazy Horse