Nové stránky websitu
LEONARD PELTIER
Spisovatel
Nový český web o Leonardu Peltierovi
Autorské čtení z překladu knihy Leonarda Peltiera
![[gbflag]](images/gbflag.gif)
"Prison Writings: My Life
Is My Sundance"
![[hr]](images/abstrrul.gif)
Článek
o pražské Street Party a o tomto autorském čtení, o Blackfire a Navazích v
Britských listech
FOTKY Z TURNÉ
Blackfire 2001
![[hr]](images/abstrrul.gif)
"Zápisky z vězení: Můj život je mým
slunečním tancem"
Fotografie ze čtení během
turné BLACKFIRE 2001
Přeložila Bushka
Bryndová
Prohlášení
náčelníka Arvola Looking Horse
![[hr]](images/abstrrul.gif)
Hau Kola -
Nechť je známo, že Leonard Peltier je synem našich pradědů, duchovním
bojovníkem národů Lakotů, Dakotů a Nakotů. Sídlí v něm duch našich předků,
kteří bojovali za práva našeho lidu - duch Bláznivého Koně a Sedícího Býka.
Je mužem, který byl svědkem bolesti a utrpení našich babiček, žen a dětí.
Slunečním tancem zasvětil svůj život našemu lidu a boji za spravedlnost
pro všechny naše příbuzné. Nabídl se Wakan Tankovi jako oběť, aby náš
lid mohl opět poznat mír a štěstí.
Já, náčelník Arvol Looking Horse, Strážce posvátné dýmky bílého bizoního
telete 19té generace žádám, aby se Leonardu Peltierovi dostalo požehnání
Velkého Ducha, aby se jeho slova vryla do myslí a srdcí všech lidí. Žádám,
aby jeho modlitby byly vyslyšeny a on se mohl těšit ze svobody, již se snažil
získat pro svůj lid a aby se zhojily rány na jeho duši. A žádám ty, kteří
mu i nadále působí tuto velkou bolest a utrpení, aby si uvědomili, že dělají
chybu. Pokusme se všichni společně o nastolení spravedlnosti, aby se konečně
scelila posvátná obruč našeho národa a naše děti se dočkaly lepších dnů.
Jménem celého národa žádám Tunkašílu, aby byl Leonard Peltier osvobozen,
aby si mohl opět užívat svobody. Osobně žádám každého z vás, abyste až
do posledního dechu pokračovali v úsilí o osvobození Leonarda Peltiera. Vraťte
nám ho!
Já, Koní Muž, promlouvám těmito slovy z mého srdce, z Paha Sapa - srdce veškerých
věcí - a modlím se za vrácení našich posvátných území, která v rukou
našich utlačovatelů rovněž trpěla.
Nechť mír je s vámi všemi.
Mitakuye Oyasin - Všichni jsme součástí jednoho
![[hr]](images/abstrrul.gif)
Co
o případu Leonarda Peltiera řekl Ramsey Clark, právní zástupce Leonarda
Peltiera a bývalý ministr spravedlnosti Spojených států
![[hr]](images/abstrrul.gif)
Chtěl bych vám vysvětlit, proč je osvobození Leonarda Peltiera tolik důležité.
Na této planetě žije více než dvě stě miliónů příslušníků domorodých národů, možná
dokonce až tři sta. Žijí na šesti světadílech a na nespočetném množství
ostrovů. A všude jsou tím nejohroženějším z lidských druhů. A přitom,
přežití lidstva závisí právě na jejich záchraně.
Leonard Peltier je symbolem tohoto boje. Jsem hluboce zarmoucen a rozhořčen tím,
že tak mnoho Američanů zapomnělo, nebo snad dokonce nikdy nevědělo, kým
je a co představuje. Jestliže na něj zapomeneme, tak zapomeneme i na samotný
boj. Je s podivem, že je více známý mimo naši zemi než u nás - v Evropě,
Kanadě, Jižní Americe, Asii a Africe. Osvícení lidé na celém světě v něm
vidí boj všech domorodých národů za své přežití, za svoji důstojnost,
za svoji suverenitu, za svoji budoucnost. A diví se: "Jak je možné, že
tento člověk je tak dlouho vězněn, když jeho věznitelé ví, že je
nevinen?" Ve Spojených státech byl jeho hlas soustavně umlčován stejně
tak, jako hlasy ostatních utlačovaných domorodých národů. Ti, kteří jej
dostali za mříže - a dodnes trvají na tom, aby za nimi i zůstal - se domnívají,
že se ho zbavili a odsoudili jej do propadliště dějin. To však bychom neměli
nechat dopustit!
Myslím, že dokáži nad jakoukoliv pochybnost vysvětlit, že Leonard Peltier
se nedopustil žádného zločinu. Dokonce, i kdyby se byl provinil tím, že ze
zbraně, která zabila dva agenty FBI vystřelil - a přitom je jisté, že tak
neučinil - bylo by to v sebeobraně a při obraně práva nejen svého lidu,
ale i obecného práva jednotlivců a národů na život bez útlaku a vykořisťování.
Nenašel se ani jediný důvěryhodný svědek, který by prohlásil, že onoho
osudného červencového dne roku 1975, odehrávajícího se v indiánské
rezervaci Pine Ridge ve státě Jižní Dakota viděl Leonarda Peltiera na někoho
namířit zbraň. Úplně chybí jakýkoliv důkaz, že vůbec někoho zabil -
mimo naprosto vykonstruovaných důkazů, vyrobených na zakázku. Během tohoto
znepokojivě nespravedlivého soudního procesu, který udělal a stále dělá
ostudu americké justici, došlo k zatajení mnoha skutečností - včetně té,
že událostem onoho osudného dne předcházela vlna zločinného násilí na
území rezervace. Násilí zaměřeného proti vyznavačům tradičních indiánských hodnot žijících v rezervaci, které již v roce 1973 bylo příčinou tragických událostí
spojených s indiánskou okupací nedalekého památníku masakru u Wounded
Knee. Násilí, které se během let 1973 až 1975 nesmírně vystupňovalo.
V době před okupací Wounded Knee se na území celého státu Jižní Dakota
nacházelo jen pár agentů FBI, často to však byl pouze jeden. V roce 1975
jich bylo již šedesát a drtivá většina z nich byla nasazena proti nepříliš
početnému indiánskému obyvatelstvu tohoto státu. Během dotyčných dvou
let došlo na území rezervace Pine Ridge k podezřelým úmrtím více než šedesáti
Indiánů - tvrdí se však, že obětí bylo daleko víc, až tři sta - kteří
zemřeli násilným a neobjasněným způsobem v souvislosti s aktivitami zaštítěnými
naší federální vládou. O tom se dá jen těžko pochybovat.
S tichým souhlasem americké vlády byly vyzbrojeny zločinné para-militární
bojůvky známé pod zkratkou GOONs, které si hrdě říkaly Strážci národa
Oglalů. Dostalo se jim nejen zbraní, ale i výcviku a především motivace k
vyprovokování vlny násilí, dodnes známého jako "údobí hrůzovlády" a namířeného proti indiánským tradicionalistům a jejich přívržencům, včetně
Hnutí amerických Indiánů (AIM). Jen během měsíce března roku 1975 bylo
zabito sedm Indiánů a jejich úmrtí i přes přítomnost celé armády agentů
FBI a ostatních federálních, státních a kmenových policistů nebyla
prakticky nikdy důkladně vyšetřena. A to byl důvod proč rada starších národa
Lakotů (Siouxů) požádala Hnutí amerických Indiánů, aby vyslalo své lidi
Indiány chránit - stejně jako před dvěma roky, v období předcházejícím
okupaci Wounded Knee. A opovažuji se říct, že budiž Bohu vzdán dík za to,
že AIM této žádosti vyhovělo.
![[hr]](images/abstrrul.gif)
![[grafika]](images/celenkaml.jpg)
![[grafika]](images/celenkaml.jpg)
![[grafika]](images/celenkaml.jpg)
|
MODLITBA
Praděde Tajemné Jedno,
Tebe hledáme, když kráčíme po naší Velké Rudé Cestě,
Již jsi nám vytyčil.
Nebeský Otče, Tunkašílo,
Děkujeme Ti za tento svět.
Děkujeme Ti za naše vlastní bytí.
Prosíme jen o Tvé požehnání
A o Tvé rady.
Praděde Posvátné Jedno,
Veď naše kroky po svaté cestě
k Tobě vedoucí,
a dej nám sílu a vůli
vyvést nás a naše potomky
z temnot, v nichž jsme se ocitli.
Nauč nás, jak se vyléčit,
Jak léčit jeden druhého
A jak vyléčit svět.
Začněme již dnes,
právě v tuto hodinu,
nechť přijde Velké Uzdravení. |
![[grafika]](images/celenkamp.jpg)
![[grafika]](images/celenkamp.jpg)
![[grafika]](images/celenkamp.jpg)
|
![[hr]](images/abstrrul.gif)
Rozhodl jsem se, že
nadešel čas, abych začal psát a zformuloval svoji osobní závěť - ne
protože bych měl v úmyslu zemřít, ale protože mám v plánu žít.
Tento rok je již v pořadí třiadvacátým, který trávím ve vězení -
odsouzený za zločin, jenž jsem nespáchal. Je mi teď přes padesát čtyři
let. Jsem tady od svých jednatřiceti. Řekli mi, že si musím odsloužit dva
doživotní tresty plus sedm let navíc, než bych mohl být propuštěn v roce
2041. V té době by mi bylo devadesát sedm let. Nemyslím, že se toho dožiji.
Můj život je protahovanou agónií. Je mi jako bych si už ve vězení odsloužil
stovku doživotních trestů. A možná, že tomu tak opravdu je. Za svůj lid
jsem však připraven jich odsedět třeba dalších tisíc. Pokud mé uvěznění
poslouží alespoň k tomu, aby se neznalá a lhostejná veřejnost dozvěděla
o strašlivých podmínkách, ve kterých dodnes žijí američtí Indiáni a
domorodé národy po celém světě, pak mé utrpení splnilo svůj účel - a dále
jej plní. Můj vlastní boj o přežití je inspirován bojem o přežití mého
lidu. My všichni se musíme snažit přežít.
Vím však jedno. Můj život má smysl. Odmítám věřit, že by naše
existence, náš pobyt na Matce Zemi smysl neměl. Věřím, že Stvořitel,
Wakan Tanka, životu každého z nás určitý smysl dal. Nevím však, jaký
ten smysl je. Možná, že se to nikdy nedozvím. Ale k tomu, abyste věděli,
že život smysl má přece nemusíte vědět, jaký ten smysl je.
![[hr]](images/abstrrul.gif)
![[grafika]](images/celenkaml.jpg)
![[grafika]](images/celenkaml.jpg)
![[grafika]](images/celenkaml.jpg)
|
PRVOTNÍ HŘÍCH
My všichni se rodíme nevinní.
Pak se všichni staneme viníky.
V tomto světě se můžeš stát vinným jen tím,
Že jsi tím, kým jsi.
Být sám sebou je ten prvotní hřích,
Ten nejhorší hřích ze všech.
Hřích, který ti nikdy nebude odpuštěn.
My Indiáni jsme všichni vinni,
Vinni tím, že jsme sami sebou.
Učí nás tuto vinu ode dne našeho zrození.
A my jsme dobrými žáky.
Říkám vám všem, sestry a bratři,
Buďte hrdí na tuto vinu.
Jste vinni jen tím, že jste nevinní,
Tím, že jste sami sebou,
Tím, že jste Indiány,
Tím, že jste lidmi.
Vaše vina vás činí svatými. |
![[grafika]](images/celenkamp.jpg)
![[grafika]](images/celenkamp.jpg)
![[grafika]](images/celenkamp.jpg)
|
![[hr]](images/abstrrul.gif)
Den šestadvacátého
června roku 1975 začal krásným ránem se vzduchem provoněným začínajícím
létem a ztěžklým obzvlášť silnou noční bouří s vichřicí, která nám
málem odnesla stany. Díky průtrži mračen jsme se v našem improvizovaném
stanovém táboře uložili ke spánku až velmi pozdě a tak jsem toho dne vyspával
až do 11 hodin dopoledne. Jak jsem tak zpocený ležel na spacím pytli a
chladil se v čerstvému letnímu vánku, doléhal ke mně smích a hlasy žen,
které u ohně připravovaly snídani. Slyšel jsem jak jedna z nich říká:
"Jsem to ale nešika, upustila jsem lívanec na zem, je celý od bláta,"
a druhá jí odpovídá: "Nic si z toho nedělej! Jen ho trochu otři, oni
si toho stejně nevšimnou." Tím "oni" měla na mysli nás, muže.
Potichu jsem se k jejich smíchu připojil. Měly pravdu, nevšimli bychom si
toho. Cítil jsem tu nádhernou vůni lívanců a již jsem se v duchu viděl,
jak si je pokapané javorovým sirupem vychutnávám a zapíjím několika hrnky
vařící černé kávy.
Klid a mír tohoto krásného rána však náhle přerušilo staccato výstřelů.
Zdálo se, že přicházejí z velké dálky. Nejdřív mne napadlo, že si někdo
cvičí mušku v lese. Jenže pak jsem zaslechl výkřiky. Srdce mi málem vyskočilo
z hrudi. Z našeho duchovního tábora se náhle stala válečná zóna. Okamžitě
jsem pomyslel na staré lidi, ženy a děti v našem táboře a na naše staré
hostitele bydlící v domě na kopci - Harryho a Cecilii Jumping Bullovy. Kvůli
tomu nás sem přece pozvali - abychom chránili jejich životy. Nazul jsem si
boty, popadl košili a pušku a vyběhl ze stanu. Utíkal jsem směrem k domu našich
hostitelů. Začínající parno mne uhodilo do tváře jako bych dostal políček
a jak jsem běžel a otíral si pot stékající do očí, brašna s municí mi
vyklouzla na zem. Kulky přilétaly ze všech směrů. Slyšel jsem jejich zahvízdnutí,
jak mi proletěly jen pár centimetrů od hlavy. Nedalo se nijak zjistit, kdo střílí
na koho. Vrhl jsem se na zem a začal se plížit.
Pod krytem lesního porostu a shrbený za nízkým plotem dobytčí ohrady se mi
nakonec podařilo doběhnout k domu a ke své velké úlevě jsem zjistil, že děda
a babička Jumping Bullovi tam nejsou. Naštěstí se ukázalo, že již za svítání
odjeli na dobytčí trh v Nebrasce. Běžel jsem tedy k sousednímu srubu, odkud
se ozývaly vyděšené dětské hlasy. Kulky se při běhu zarývaly do mých
stop a jen zázrakem jsem jim unikal - úplně stejně jako to vídáme na
filmovém plátně. Uvědomil jsem si, že moje přítomnost přitahuje palbu na
srub. Pokud se v té chvíli pokusím děti zachránit, uvedu je jen do ještě
většího nebezpečí. Jak je jen ale odsud dostat? Nedokázal jsem ani
rozpoznat, ze které strany výstřely přicházely. Zakřičel jsem jen na děti,
že nadešel čas, aby byly statečné a zachovaly se jako bojovníci.
"Schovejte se pod postel! Zůstaňte tam, dokud si pro vás nepřijdeme!"
volal jsem na ně a oklikou vyběhl pryč od srubu, abych od něj a od dětí
uvnitř odvedl palbu.
Na okamžik jsem se skryl za nedalekými stromy a pokoušel si dát dohromady,
co se to vůbec děje. Na poli u silnice vzdáleném nějakých sto padesát
yardů byla šikmo proti sobě zaparkovaná dvě nablýskaná auta, právě
taková, která Indiánům v rezervaci vždycky přinášela jen problémy.
Odtamtud přišly i první výstřely, ale nyní se již výstřely ozývaly ze
všech stran, za mnou, přede mnou, odevšad. Jsme snad obklíčení a hrozí nám
masakr, pomyslel jsem si? Vypálil jsem několik výstřelů do vzduchu aniž bych se pokoušel někoho
trefit. Několik dalších bratrů také střílelo z těch nemnoha pušek, které
jsme vlastnili. Stejně jako já měli lovecké pušky většinou ráže .225 a
.30-30, z nichž občas vystřelili na neohlášené vetřelce, kteří zákeřně
vtrhli na pozemek Jumping Bullových. Snažili jsme se jen získat čas, možná
je trochu zastrašit, nebo alespoň na chvíli zadržet. Je třeba si připomenout,
že v té době v rezervaci zuřila skrytá občanská válka. Skupinky GOONs již
po celé měsíce terorizovaly celou rezervaci, pořádaly téměř každodenní
divoké nájezdy s palbou na obydlí kmenových starších a přívrženců Hnutí
amerických Indiánů, které surově bili a vraždili. A proto nás lakotští
starší pozvali - abychom je chránili před útoky GOONs ve službách FBI a
Úřadu pro indiánské záležitosti a proti para-militárním komandům nájemných
vrahů kmenové rady. Tito však na rozdíl od nás, byli vyzbrojeni jen těmi
nejlepšími zbraněmi.
![[hr]](images/abstrrul.gif)
Poté co skončí závěrečná
modlitba se vchod inipi naposledy otevře a my z něj vycházíme ve
stejném pořadí, ve kterém jsme vešli. Ledový vzduch mne uhodí do tváře,
téměř mne srazí zpět. Ale cítím se skvěle. Několik okamžiků vychutnávám
proud studené vody v improvizovaných sprchách, třesouc se zimou si smývám
pot s těla a snažím se rozproudit krev. Po horké parní lázni je to neuvěřitelně
osvěžující. Mé tělo jako by obživlo. Mohl bych přísahat, že celé mé
tělo září, je mi tak dobře. Jako bych se znova narodil!
Venku jsme si stoupneme do kruhu, zapálíme dýmky a opět spojíme naše
mysli. Je to velice intimní, jímající obřad. Po vykouření další dávky
šalvěje a sweetgrass vyklepeme dýmky, oblékneme se a společně se podělíme
o pokrmy, které pro nás mezitím připravil kuchař. Všichni jsou teď rozzáření,
usměvaví, rozesmátí a sdílní. Cítíme skutečně velmi mocné pouto kamarádství.
Je to šťastná a posvátná chvíle. Nenávidíme ten okamžik, když náhle
skončí, u brány se vynoří kaplan a strážný vyštěkne: "Končit!
Musíte se připravit na počítání vězňů o čtvrté!" Kouzlo okamžiku
je v tu ránu pryč a o chvilku později jsme již na cestě zpět přes tři
detektory kovů, zpět do našeho vězeňského bloku, zpět do obyčejného světa.
Po sedmi hodinách blažené svobody zpět do Leavenworthské federální věznice.
A ti po zuby ozbrojení strážní na věžích si ani nevšimli, že jsme po
celou tu dobu byli svobodní!
![[hr]](images/abstrrul.gif)
Řeknu vám jedno.
Netoužíme po pomstě, ani ji nechceme. Nechci vznášet nějaká obvinění,
protože sám vím, co je to být obviňován. Nechci nikoho odsuzovat, protože
sám příliš dobře vím, co je to být odsouzen. Netoužíme po pomstě, ale
po usmíření a vzájemné úctě mezi našimi národy. Ačkoliv pocházíme z
různých národů, tvoříme jednu společnost a sdílíme stejnou zemi. My všichni
chceme spravedlnost, rovnost, poctivost … právě ty principy, na nichž byla
Amerika při svém vzniku založena a které její vlastní ústava má zaručovat
všem těm, kteří žijí na jejím území - včetně Indiánů. Žádám snad
tak mnoho? Neočekáváme ani nevyžadujeme po druhých, aby byli dokonalí. V
naší vlastní nedokonalosti prožíváme náš společný lidský úděl.
Je pravda, že není možné změnit minulost. Nikdo nedokáže přivést zpět k životu naše mrtvé. Ale je možné něco udělat pro ty naživu. Pro budoucnost Indiánů je stejně nezbytné nám dát ekonomické kompenzace, jako nám vrátit naše posvátná místa a pro nás významná území našich předků, stejně jako uznat náš spravedlivý nárok na část přírodních zdrojů nacházejících se na územích, která nám byla i přes uzavřené smlouvy zabrána. Indiánům, stejně tak jako ostatním domorodým národům jinde, by měl být přiznán zvláštní statut ve vztahu k půdě. Jsou strážci Matky Země, jsou jejími zástupci, kteří se vždy postaví proti jejímu ničení. Prvním krokem k nápravě by mělo být oficiální přiznání křivd spáchaných v minulosti.
[…]
Ovšemže je nemožné nám zaplatit náhradu za matku nebo dítě či manžela, kteří zemřeli hlady, nebo byli protiprávně uvězněni. Ale když se podívám na naše děti, vidím v nich naši budoucnost, budoucnost naplněnou svobodou a možnostmi. My Indiáni jsme byli již dávno určeni k vyhynutí. Ale přesto jsme stále tady. Každé naše dítě je zázrakem. Věnujme tedy naši energii a lásku těmto dětem, těmto posvátným odnožím našeho národa. V každém indiánském dítěti se znovuzrodí Bláznivý Kůň. Duch Bláznivého Koně v nás pokračuje. Je tím, kým jsme my. Zabijte nás, ale našeho ducha nezabijete. Znova se narodí v dalším indiánském dítěti a tak to půjde dál. Takže požehnejme našim dětem, jejichž existence je naším požehnáním.
![[hr]](images/abstrrul.gif)
Můj vnuk Cyrus před chvilkou odešel a zanechal mne naplněného všeobjímajícím pocitem lásky. Toto naplnění je mi však i prázdnotou. Život je pro mne jako prázdná sklenice obrácená dnem vzhůru - anebo se takovým zdá, když za ním zapadnou mřížové dveře a on se ke mně otočí se smutným úsměvem ve tváři, zamává mi na rozloučenou a pošle vzdušný polibek, mně - jeho dědečkovi. Již se s něj pomalu stává muž, pravý bojovník, na kterého mohu být pyšný. Dnešního rána směl za mnou přijít na jednu z těch vzácných návštěv konajících se dole v návštěvní místnosti a strávili jsme spolu pár nádherných hodin. Odsud pak pojede za sestrou, která je na návštěvě u přátel v Georgii. Chudáci děti, pořád jezdí sem a tam. I ony musejí neustále platit za zločin, který jsem nikdy nespáchal.
Přesto však vědomí, že Cyrus a Alexandra jsou tam venku stejně jako i moje další skvělá vnoučata - podle posledních zpráv jich je již sedm - mi dodává pocit jakési svobody. Bude to asi tím, že v Cyrusovi vidím sám sebe. Možná, že to není správné. Možná, že by na tom byl líp, kdyby žádného dědu ve vězení neměl. Ale nakonec si řeknu, k čertu s takovými úvahami, je pro něj lepší, když bude ctít svého vlastního dědečka, své vlastní starší, stejně jako já ctil ty mé. Jsou poutem nejen k naší minulosti, ale i k budoucnosti a rovněž i k nám samotným. Já jsem Indián, Cyrus je Indián, Alexandra je Indiánka. Jsme články nekonečného a neporušeného řetězce. Všichni tito prarodiče a jejich vnuci … my všichni jsme jednou bytostí, jedním indiánským národem od počátku světa až po jeho konec. Jeden národ. Jedna bytost. Možná, že to je tím důvodem, proč se nás tak často pokoušeli vyvraždit až do posledního muže, ženy či dítěte. Protože si uvědomili, že pokud to neudělají, pokud jeden jediný Indián zůstane naživu, tak i ten poslední z nás jim bude živou výčitkou a připomínkou jejich činů a lží, jejich takzvaného vítězství.
Každý z nás Indiánů je touto bytostí, takovým posledním, co zůstal naživu. Každý z nás je posledním Indiánem, stejně jako byl tím prvním. Můžete nás všechny pozabíjet, ale to nic nezmění na tom, že jsme tady jednou byli. Byli jsme prvními lidmi na této půdě a až nadejde čas říct poslední sbohem Matce Zemi, budeme to zase my, kdo zapálí tabák a šalvěj a sweetgrass a pronese poslední modlitbu a naposledy vyřkne "Washté! - To je dobré!" předtím, než Wakan Tanka, Velké Tajemno, milosrdně odtvoří stvořené a čas světa se naplní. Jak nám naši dědové a babičky vždycky říkali, čeká nás lepší svět, máme lepší místo, kam jít.
Takže, než se z této přízemní reality odeberu do vyšších sfér, řeknu Ti příteli: "Washté!". Děkuji Ti, že jsi vyslechl má slova. Přeji pokoj Tvému duchu a ať Tě na Tvé cestě provází štěstí a úspěchy. Možná, že se jednoho dne setkáme, Ty a já, na Velké Rudé Cestě. Budu se za to modlit. Mitakuye Oyasin!
![[hr]](images/abstrrul.gif)
Ze smrti se rodí život.
Z bolesti vychází naděje. To je poučení, které jsem získal z těchto
ztracených let. Ztracených, ale nikoliv zoufalých. Nikdy jsem neztratil naději
ani naprostou víru ve správnost svého boje, boje za přežití mého národa.
Nevím, jak zachránit svět. Neznám odpovědi ani "odpověď".
Nedisponuji žádnou tajnou znalostí o tom, jak napravit chyby minulých a současných
generací. Vím jen, že bez soucítění se všemi obyvateli planety Země a
bez úcty k nim nikdo z nás nepřežije - a ani si nezaslouží přežít.
Budoucnost, naše vzájemná budoucnost, budoucnost všech národů lidstva se
musí zakládat na úctě.
In the Spirit of Crazy Horse - V duchu Bláznivého Koně!
FOTOGRAFIE ZE ČTENÍ
V PRAZE - ČERVEN 2001
![[squat milada banner]](images/iconbanners/bannermilada.gif)
|
![[Cteni1]](images/bfire2001/cteni1.jpg)
|
"Zápisky z vězení"
ve squatu Milada
|
![[Cteni2]](images/bfire2001/cteni.jpg)
|
Poslední
čtení na tradičních tancích na Střeleckém ostrově v Praze
|
Copyright: © 2001 S. Kotrba http://www.blisty.cz/
PŘEDCHOZÍ
NAHORU
DALŠÍ
![[hr]](images/abstrrul.gif)
In the Spirit of Crazy Horse
|